East Silver

ČESKÁ A SLOVENSKÁ DOKUKOLÁŽ
Jan Gogola ml.

Tento text je kombinací částí dvou na sobě původně nezávislých „polylogů“, které proběhly nedávno pro brněnskou kulturně-společenskou revue Rozrazil a to za účasti mimo jiné těchto českých  (Věra Chytilová, Karel Vachek, Jan Gogola ml.) a slovenských (Zuzana Piussi, Peter Kerekes, Robert Kirchhoff, Marko Škop) filmařů. Logika koláže vyplývá také z toho, že zvláště v posledních letech dochází ke vzájemnému ovlivňování českého a slovenského dokumentu a to v duchu filmového principu situace, osobního autorského postoje, „vážného humoru“ a zpochybňování a proměňování žánru dokumentu jako takového.

EXISTUJE DOKUMENT?
J.Gogola: „Dokumentární film – to není zvlášť vhodný termín, ale zatím ho ponechme.“ To je první věta téměř 80 let staré statě První zásady dokumentárního filmu Johna Griersona, která se stala manifestem dokumentárního filmu. Pozoruhodné je, jak se z tohoto nikoliv zvlášť vhodného termínu stal fenomén zahrnující dokumentární katedry, televizní programy, festivaly, encyklopedická hesla, instituty a instituce atd. Máme přitom termíny, které se používají napříč uměním a klidně by se mohli užívat i u tzv. dokumentu bez jeho jakoby všezahrnujícího označení: portrét, fejeton, esej, román, črta, freska, drama, analýza atd... Vždyť třeba Warholovy obrazy jsou více dokumentární než většina stylizovaných dokumentů anebo deníkový román Český snář je více  dokument než esej Věry Chytilové Praha neklidné srdce Evropy.

V.Chytilová: Existují různé druhy dokumentů. Dokument o skutečnosti je něco jiného než dokument fiktivní, který je vytvořen, vymyšlen. Tak se třeba dělal Pytel blech. Napřed si  tam jdeš situace nastudovat, potom v pokoji sestavíš jiný ansámbl a ty holky necháš existovat na téma, které jim dáš. A ony reagují podle svého. Doluješ z jejich osobností, snažíš se o nich něco dozvědět, dáš jim prostor. Ale určitou architekturu tomu předem uděláš. A nebo jdeš někam, nevěda jaké to tam bude, a to co točíš, se právě dovídáš. Mě zajímá dělat dokument tak, že jsem překvapovaná tou situací, skutečností. Třeba když jsem dělala o holobytech. Přijdeš tam a dovídáš se, jak ty lidi žijí, proč tam žijí, z jakého důvodu je vystěhovali, jak na to reagují a tak dál. A něco mně to skutečně říká o životě, o sociální situaci  světa a společnosti, ve které jsme.

M.Škop: Vratil som sa prave z romskej osady, hrali sme na seba s ciganmi hry - casto v estetike akoby sa hrali male deti - a bolo to skvele. Ako si kazdy menil skutocnost, ako prave potreboval s ohladom na to, co v ktorej chvili povazuje zo dobre. Inymi slovami, bola to realita, ktoru kazdy nazeral, ako v tej chvili chcel.

Z.Piussi: Keď som točila o speciální policejní jednotce,  povedala som im: "Prosím, zoberte ma so sebou, tam kam chodíte vy." Zobrali ma. Ja som iba zapla a vypla kameru. Stále sa niečo dialo. Keď som točila film o homosexuáloch nedialo sa nič. Musela som provokovať, aby sa niečo stalo. Točím reportážnou metódou. Neviem režírovať. Najčastejšie iba čakám, pretože skutočnosť ma vždy  milo prekvapila.  Málokedy je človek v správny čas na správnom mieste, tak provokuje, inšpiruje. To je pre mňa dokument. Nemám rada vymýšlance.

R.Kirchhoff: Dokumentarny film ma svoje vyrazove prostriedky, zanre a metody. Podla Griersona je to "tvoriva interpretacia reality". Interpretujeme. Sme teda interpreti reality. Kazdy nejakym sposobom manipuluje. To je podstata autorskeho filmu. Manipulovat, ale po svojom.                                                                                     
P.Kerekes: Nedavno som tocil "klasickym dokumentaristickym" sposobom film o trojgeneracnej rodine v jednom dome. Snazil som sa autenticky zachytit realitu, vypinat a zapinat kameru. A citil som sa pri tom strasne neprirodzene a trapne, bol som vyslovene rusivy element, neprirodzene som pocas nedelneho obeda stal v rohu miestnosti s kamerou a mikrofonom. Myslim si, ze prave kvoli mojej hamblivosti inscenujem vo svojich filmoch prekvapive situacie. Pretoze v bolesti a v prekvapeni sme si vsetci rovni. Ked som tocil staru mamu a jej kamaratky na plavarni, bolo to pre nu rovnako neprirodzene, ako pre mna. Hrali sme sa na filmovanie. A prave so spolocnej hry, z hravosti vysli najkrajsie situacie. Vacsina by sa z nich bez mojho iniciovania, bez kamery, nikdy nestala. Takze ludia v mojich filmoch nielen ucinkuju, ale aj hraju /sa/. Takze moj sposob natacania nie je premysleny koncept, vychadza z mojej neschopnosti prirodzene komunikovat s ludmi pred kamerou, ako to perfektne dokazu napriklad Zuza Piussi, alebo Jaro Vojtek. Neboli: mam v hlave  situaciu /obraz/, ktoru si pred kamerou vytvorim, zrealizujem. Na rozdiel od hraneho filmu jej vsak davam moznost slobodne sa vyvyjat a rad sa od nej necham prekvapit.

K.Vachek: Fakticky i herci, který se naučí dialogy, tak je vlastně potom dokumentuješ.

V.Chytilová: Hraný film je taky dokument.

J.Gogola: Už jenom to, že člověka tzv. fikce jako třeba hraný film zasáhne, je projevem reálného a tedy v tomto smyslu dokumentárního vztahu a to často řádově intenzivněji než v běžné každodennosti. Člověk si pak vlastně připadá reálněji ve fikci než v realitě. Jde o situaci dokumentu vnímání. Filmař a teoretik Vít Janeček napsal, že dokumentární film je film dokumentální.
K.Vachek: A taky když uděláte skladbu pro housle a budou hrát jen housle, tak tam máte čisté tóny zapsané v notách, které se oni naučí, ale pak nastupuje barva houslí, ozvučení místnosti,  pokašlávání posluchačů a prostě všecko, co dělá prostor koncertu.

J.Gogola: Výraz dokumentární film možná rezonuje proto, že nabízí jednoznačné verze a tím uklidňuje kolektivní i osobní vědomí?

K.Vachek: To je jasné. Hledání vyplývá z toho, že nevíte, co máte dělat a k čemu vás realita  připravuje. Musí se objevit nějaké tendence a když je potom zesílíte, tak si lidi řeknou:“Ano tohle přesně máme na mysli“ a jdou to udělat. Takový byl italský neorealistický film. Šli na ulici, čuměli na to, jak se taliánům žije a z toho si odvodili další věci. Proto tam mají do dneška komunistickou stranu.

J.Gogola: S těmi nejednoznačnými formulacemi může souviset to, že nemáme dokumentární divadlo, nemáme dokumentární literaturu, nemáme dokumentární výtvarné umění, přestože třeba několik set let jsou součástí výtvarného umění portréty. Ale zatímco u výtvarného umění používáme výhradně výraz portrét, tak u filmu se najednou jedná také či zejména o dokumentární film. Přičemž ty portréty výtvarné povahy byly dělány s ambicí zachytit co nejvěrněji podobu daného člověka. Nešlo ani tak o umění - což neznamená, že se o umění nakonec nejedná - jako o to, vystihnout podobu člověka.

SITUACE
K.Vachek: Ještě jednu věc jsme nezmínili. Když uděláte Fausta, tak víte, že je za tím spousta myšlenek. A vy sedíte a oblamujete si hlavu, abyste pochopili sebe sama a svět. A v televizi bohužel běží spousta věcí, které jsou tak prvoplánové, že si u nich lidi nemůžou oblomit hlavu ničím. Třeba vám pustí film o Africe, kde se střílejí, běhají tam děti s nafouklýma bříškama a nikoho nenapadne nic jiného, než že na to kouká a říká, že je to strašné. Není v tom navozena žádná podstatná reflexe, jinak by se dospělo třeba k tomu, že ty Afričany vybíjejí docela záměrně, ale to televize nenavodí. Potom je to všechno jenom reportáž a zpravodajství. A pak když se řekne lidem to nešťastné slovo dokument, tak oni si říkají:“Ahá, to bude zas nějaký film, kde nemůžu o ničem přemýšlet“, naopak prvoplánově uvidí spoustu krve nebo spoustu spokojeného života, jak se oře. Ale lidi chtějí něco  reflektovat.

V.Chytilová: Vždyť i v televizi běží dokumenty. A ty mluvíš o zpravodajství a ne o dokumentu!

K.Vachek: Ale já mluvím o dokumentu jako o zpravodajství!

V.Chytilová: A mě zpravodajství zajímá.

K.Vachek: Tak se Věro přihlas do zpravodajství a pracuj tam! Ale protože nechceš dělat jenom to prvoplánový a chceš to reflektovat, tak já budu mlčet. Protože ty nechceš vyslechnout, co jsem teď myslel!

V.Chytilová: Ty posloucháš jenom sebe.  Ne, ne, nudíš mě!

K.Vachek: Jdi za dveře!

M.Škop: Mam rad situacne vyboje v zivote a pokusam sa ich chytat aj vo filme. Ked iskra vyleti a nie je pri tom kamera, nebojim sa to ani v určitej variaci spolu se štábom a s aktérmi zrekonstruovat, v tomto zmysle je mi autenticita fuk, dolezite je vyznenie. V pozicii spoluatorstva sa v tom vezieme vsetci, vo filme, v zivote, v tomto rozhovore.

Z.Piussi: Ak sa deje, treba to točiť! Bohužiaľ, málokedy som v správny čas na správnom mieste so zapnutou kamerou. Tak musím vymýšľať, aby to tak vyzeralo.

PROČ TOČIT?
P.Kerekes: Neoodelujem svoj zivot osobny od zivota filmarskeho, pretoze zijem podla scenara. Moje filmy su velmi osobne, casto si v nich plnim sny. Detske /v maji by som mal mat v Moskve k dispozicii naozajstnu vojensku jednotku aj s tankom/, eroticke /voayerske situacie v "66 sezon"/ sny o stretnuti s blizkymi ludmi, ktory uz zomreli. Takze, prave komplikovanie organizujem naplnenie sojho detskeho sna v Rusku, pocas niekolkych dni budem zit podla scenara, v ktorom poznam situaciu, ale neviem,  ako sa vyvynie.                                       
R.Kirchhoff: Dalo by sa povedat, ze clovek robi filmy pre seba, ale autor obklopeny dalsimi ludmi neskor přehodnocuje. Je to dane, mozno iba u mna, aj obavami, ci neberiem peniaze chudobnym a az potom pride istota, ze vlastne bohatym beriem a chudobnym davam. Film je urceny chudobnym, tak ako kedysi boli obrazy bibliou chudobnych v najširšom vyzname, aj skrytom.

P.Kerekes: Filmy tocim hlavne pre seba, alebo pre svojich blizkych. „Morytaty a legendy" som tocil pre svojho stareho otca, "66 sezon" pre svoju staru mamu a pre svoju dceru, "Ako sa varili dejiny" tocim pre mojho otca. Realizacia tych filmov je tak narocna, ze nema pre mna vyznam prisposobovat ich vysledok nejakej skupine. Najradsej si svoje filmy predstavujem. Je to zmes skutocnych udalosti,ktore ma zaujali, krasnych situacii ktore by som rad sam zazil, ale nestanu sa same od seba, tak im musim pomoct, bud ich iniciovat, alebo inscenovat.

V.Chytilová: Dělala jsem film o spalovačích a o nebožtících, jak kdo reaguje na svou profesi, co si o tom myslí, jak chápe život po smrti, jestli tomu věří…  Když jsem se bála podívat na mrtvolu spálenou právě v peci, tak když jdeš dělat film, tak už se nebojíš, už to chceš vidět, protože to potřebuješ do filmu. Nebo když točím o mučeném dítěti, tak se toho člověk děsí, ale pak to vidíš a musíš tam jít, protože ti lidi to museli vytrpět. Musíš se dozvědět, proč to matka nebo otec dělá, proč to dovolí a tak dál. Dokument pro mě má smysl nejenom kvůli tomu, že se dovídám, ale i proto, že na člověka působí.  Nejde jen o to, že vydáváš určité svědectví, ale zároveň ho posíláš do světa na soud, aby se lidi nejen dověděli, ale aby posuzovali i podle toho sebe, jestli jsou schopni toto snášet nebo ne, jestli s tím chtějí něco udělat nebo nikoliv. A současně se dovídám něco o sobě. Znovu mě to vlastně mění. A musím se s tím materiálem vyrovnat tak, aby byl k něčemu, aby to nebyl jenom popis. Protože film nemá stopáž skutečnosti, už jenom samotný střih je tvorba. Ty to tam vkládáš podle sebe, podle toho, cos pokládal za důležité a někdy se dovíš něco, na cos ani nepomyslel, cos vlastně ani nechtěl dělat.

K.Vachek: Smysl mají ty knihy a ty filmy, kterým nerozumíme, za předpokladu, že jsou kvalitně zkonstruované a jsou plné důležitých myšlenek. Když jim nerozumíme, je to proto, že přesahují náš obzor a my jsme právě těmi lidmi, kteří sedí v tom sále a nevědí, co by řekli. A to znamená, že člověk zvedá to obecné myšlení do jiné úrovně, tak jako já si chodím zvedat myšlení do jiné úrovně k chytřejším lidem. A ti blbí mě v podstatě nezajímají. A většina kinematografie je orientovaná na to, aby udržela lidi v blbosti. To znamená, že ona je přesně tak chytrá, jako jsou ti lidi chytří, tak tam spolu sedí, zírají na sebe jako opice do zrcadla a k žádnému progresu dojít nemůže. Tak. Já jsem rád, že dělám nesrozumitelné filmy.

Z.Piussi: Desím sa toho, že raz budem mať päťdesiat rokov, možno urobím aj niečo s čím budem spokojná a budem patriť do nejakej generácie. Mám z toho des preto, lebo točím film o kolibe a jednej generácii filmárov, kvoli kterej studio Koliba ako zázemie slovenskej kinematografie zanikla, film o dobe, kde sa všetci snažili zachrániť slovenský film. Navzájom sa neznášajú, všetko posrali čo mohli, ale ak ich začnete kritizovať chovajú sa ako lekári. Držia spolu. Psychológovia hovoria, že človeku po päťdesiatke začne záležať na tom, aby neodišiel zbytočne. Preto si umelci ešte za živa stavajú pomníky. Ak môj film o Kolibe a slovenských filmároch bude sračka, tak to nevadí, bolo to dobré preto, aby som si toto uvedomila. Raz sa zo mňa budú vysmievať, parodovať ma, /ako ja vo svojom filme ukazujem Šulíkove zaváraninové fľaše/, bojím sa toho, že by som sa mohla nahnevať a dopadnúť ako oni. Teraz mi je dobre. Ale čo potom? Desím sa toho, že ma niekde zaradia a ja budem z toho šťastná. Chcem vás preto požiadať o láskavosť. Ak by som náhodou začala učiť na VŠMU, prestala točiť filmy a nasrato, bojazlivo a alibisticky reagovala, zastrelte ma. Dajte mi ranu z milosti. Chcem zomrieť ako M.M. záhadne a stále krásna.                                                                                                                                                        
TENDENCE?
R.Kirchhoff: Nemyslim, ze tendencie slovenskeho dokumentarneho filmu sa vo vseobecnosti nejak lisia od kinematografii inych krajin. Z hladiska historickeho je Slovensko  mozno ine Plickovou, Slivkovou alebo povedzme Hanakovou tradiciou zobrazenia predovsetkym ruralneho prostredia a cloveka- co bol  svojho casu isty nepisany kanon slovenskeho dokumentarneho filmu. Po roku 89 sa autor dokumentarneho filmu postupne stava sucastou svojich filmov. Schema vsak ostala par rokov rovnaka. Donedavna platilo, ze kazdy slovensky dokumentarista musi urobit jeden film o Romoch a jeden film o dedine resp. dedinskom cloveku. Dnes ma slovensky dokumentarny film vyrazny potencial, o com svedci niekolko pozoruhodnych filmov. Aj za jeho oponou  vsak vidime fenomen divokeho vychodu. Tyka sa to hlavne producentskeho zazemia. Producentami su vacsinou sami filmari. Sme pionieri a osidlujeme biely priestor... Hladame moznosti. O buducnosti slovenskeho dokumentarneho filmu neviem nic, aj ked sa nazdavam, ze bude ruzova. Co ale bude so mnou?

K.Vachek: Za světový fenomén považuji humor v českém dokumentu. Protože dobří autoři, jako například slečna Králová (Ztracená dovolená), slečna Hníková (Ženy pro měny) nebo pánové Klusák a Remunda (Český sen), ti všichni filosofují humorem a to není běžné… A to znamená, že chodíme s pozadím Jaroslava Haška a že se na tom pozadí nedá chodit jinak, protože on už ten objev udělal. Napsal Švejka jako největší protiválečný román světové literatury a napsal ho humorně. My už to rovnou reflektujeme, že ta válka je pro nás nepřijatelná, ale my už vidíme, že válka není jenom strašná, ale i směšná, že je pod úrovní myslícího člověka. A to se do těch našich natahuje.

J. Grierson:„Dokumentární film – to není zvlášť vhodný termín, ale zatím ho ponechme.“