Na první pohled se malá dřevená bouda uprostřed polární pustiny jeví jako opuštěná polární stanice, která mohla kdysi sloužit případným vědeckým expedicím. Ve skutečnosti se jedná o stále funkční vojenskou stanici, kterých na severním okraji Ruska vzniklo v padesátých letech několik. Jejich význam spočíval v hlídání 12 tisíc kilometrů dlouhé severní hranice a tomuto účelu slouží dodnes.
Film sleduje osudy jednotlivých postav prostřednictvím devatenáctiletého brance Alexeje, který je na stanici čerstvě odvelen. Spolu se současnou pětičlennou posádkou zde stráví více než rok a půl. Má tak nahradit Valerije, jednoho z odcházejících veteránů. Režisérovi Michal Marczakovi se podařilo zachytit nejen bizarní příběh vojenské stanice uprostřed ničeho, ale podává i osobitý pohled na životy jejich obyvatel, prostých vojáků. Zajímavé je sledovat i generační vztahy, zejména mezi Alexejem a Valerijem, který se snaží Alexeje vychovávat a předat své zkušenosti. Pouto, které mezi nimi vzniká, pak v mnohém připomíná vztah otce a syna. Ač je Alexej ústřední postavou, ve výsledku film podává zejména pohled na každodenní život na stanici a na soudržnost a blízké sepětí všech šesti vojáků, které stmelila odtrženost od civilizace a samota uprostřed pustiny. Místy pak jako by prosakovala i pověstná „ruská melancholie“, kterou jen podtrhují Valerijovy teskné písně, které hrává po večerech na kytaru svým kolegům.
Pokud jste viděli vítězný snímek z letošního Berlinale, Jak jsem skončil toto léto od Alexeje Popogrebského, je těžké vyhnout se jistému srovnání, ač v případě Popogrebského jde o čistě hraný film. Oba snímky totiž pracují nejen s podobným prostorem, ale i tématem. I v případě filmu Jak jsem skončil toto léto jde o vztah nově příchozí a odcházející generace, podané prostřednictvím životem nezpracovaného mladíka a stárnoucího velitele ruské polární výzkumné stanice. Navíc se oba filmy vyznačují i silnou vizuální stránkou, která jen podtrhuje samotný obsah (v případě Popogrebského filmu tu panuje jistá dokumentární spojitost, kameramanem filmu byl dokumentarista Pavel Kostomarov). V dokumentu At the Edge of Russia je ale izolovanost a osamocenost stanice zakódovaná už v samotném obraze – dlouhé bílé pláně, osaměle čnící dřevená stanice, ale i záběry sestávající zejména z detailů na tváře jednotlivých aktérů tento dojem jen zvýrazňují. Skutečnost, že se Michalu Marczakovi podařilo v dokumentárním filmu zachytit podobné stavy a dojmy, které Popogrebský vtělil do hraného filmu, jen podtrhují výjimečnost tohoto dokumentárního snímku a ukazují, že Silver Eye cenu získal zaslouženě.
AT THE EDGE OF RUSSIA
Koniec Rosji , Polsko, 2010, 72 min, Digi Beta, Společnost
Alexej je devatenáctiletý branec, který je k výkonu služby odvelen až na samotnou hranici severního Ruska. Tamní základna je jednou z mála posledních stanovišť u Severního ledového oceánu a obývá ji skupina pěti vysloužilých vojáků, z nichž každý má svůj osobní příběh a tajemství, které je všechny přinutilo vzdálit se od reálného světa právě až sem. Jejich výcvik a příchod nového vojáka je místy jak humorný, tak krutý. Postupně ale každý z nich odkrývá část sebe sama díky každodenní vzájemné interakci při výkonu jejich absurdní služby v této zasněžené pustině, která je od nejbližších lidských příbytků vzdálená stovky kilometrů.
Film se zúčastnil mezinárodního workshopu Ex Oriente Film 2006 a představil se potenciálním financovatelům na East European Foru 2006.
Související články:
EAST SILVER KARAVANA 2011
